Nemesis Sherlocka Holmese

16. srpna 2013 v 17:18 | elementary-cz |  ☕ "M"
Spolu s Grace se nám podařilo dát dohromady osobnost stejně významnou jako samotný Sherlock Holmes, představitele temné strany, postavu Moriartyho. Doyleův "nejchytřejší darebák a nejmocnější zločinecký syndikát Evropy" je nejlépe charakterizován v Posledním případu (1893) - sice v něm není žádný komplikovaný záhadami protkaný případ, který by vyžadoval Sherlockovu pozorovací a dedukční mysl, ale právě tato povídka patří k mým oblíbeným. (Obsahuje spoilery).

"Moriarty je člověk z dobré rodiny, dostalo se mu výtečného vzdělání, a navíc ho příroda obdařila fenomenálním matematickým talentem. V jedenadvaceti letech napsal pojednání o binomické poučce, za které sklidil obdiv po celé Evropě. Na základě této práce dostal katedru matematiky na jedné z našich menších univerzit a všeobecně se soudilo, že má před sebou fantastickou kariéru. Ten člověk však zdědil po svých předcích vskutku ďábelské sklony. Tíhnutí ke zločinu má přímo v krvi a jeho neobyčejné duševní schopnosti je nikterak nezmírnily, naopak - umocnily je a proměnily ve vážné nebezpečí. V univerzitním městečku o něm začaly proskakovat různé temné pověsti, až nakonec byl nucen vzdát se katedry a vrátit se do Londýna, kde působil jako profesor na vojenské škole."


"Je to Napoleon zločinu, Watsone. Je organizátorem dobré poloviny zla a skoro všeho, co v tomto velkoměstě nebylo vypátráno. Je to génius, filozof, člověk abstraktního myšlení. Má prvotřídní mozek. Sedí nehybně jako pavouk uprostřed sítě, ale ta síť má tisíc paprsků a on bezpečně reaguje na sebemenší záchvěv každého z nich. On sám toho dělá málo. Jenom plánuje. Znáte moje schopnosti, milý Watsone, ale přesto jsem byl po třech měsících nucen připustit, že jsem konečně narazil na protivníka, který se mi intelektem vyrovná."


(Elementary: Joan si prohlíží "stěnu šílenství," stěnu s poznámkami o Moriartym)

Sherlock: "Myšlenka, že byla Irene zabita temným šéfem, kterého nikdy nikdo neviděl ani o něm neslyšel, mi taky zněla šíleně. Ale možná je tu vzorec. Drobky chleba, které vedou k úžasné kriminální mysli."
Joan: "A jak do toho zapadá Napoleon Bonaparte?"
Sherlock: "Pátou noc beze spánku jsem možná ujel."

Opravdu ujel nebo je to jeden z mnoha odkazů na spisovatele jak zmínil Doherty?


Ale zpět k povídce…

"Mám nervy ze železa, Watsone, ale musím se přiznat, že to se mnou škublo, když jsem spatřil na prahu člověka, jímž jsem se v myšlenkách tolik zabýval. Jeho zevnějšek jsem dobře znal. Je mimořádně vysoký a štíhlý, čelo se mu klene ve velkém bílém oblouku a oči má hluboko zapadlé. Chodí hladce oholen, je bledý a vypadá asketicky, ačkoli v jeho tváři zůstalo dodnes i cosi profesorského. Od věčného studia má kulatá ramena, hlavu vystrčenou dopředu a neustále se tak nějak podivně svíjí ze strany na stranu jako nějaký plaz. Zíral na mě s neobyčejnou zvědavostí v přimhouřených očích."

"Máte méně vyklenuté čeho, než jsem čekal," řekl konečně. "Ach, to je nebezpečný zvyk - dotýkat se nabité střelné zbraně v kapse županu."

A měl pravdu - hned jak vešel, okamžitě jsem si uvědomil svrchované nebezpečí, v němž jsem se octl. Jediná možnost úniku pro něho byla v tom, že se mě pokusí umlčet. Bleskurychle jsem vytáhl ze zásuvky revolver, nechal ho sklouznout do kapsy a odtamtud jsem na něho přes látku mířil. Při jeho poznámce jsem zbraň vyndal a nataženou jsem ji položil na stůl. Stále se usmíval a mžoural, ale v očích měl cosi, proč jsem byl rád, že zbraň je tam, kde je.

"Nejspíš mě neznáte," řekl.

"Naopak," odpověděl jsem, "je myslím docela jasné, že vás znám. Posaďte se prosím. Chcete-li mi něco povědět, máte na to pět minut."

"Všechno, co vám chci říct, prolétlo vám už hlavou," řekl.

"Pak ovšem i vám už prolétla hlavou má odpověď," opáčil jsem.

"Necouvnete?"

"Ani v nejmenším."

Strčil ruku do kapsy a já zvedl ze stolu pistoli. Vytáhl však jen diář, v němž měl zatrženo několik dat. "Zkřížil jste mi cestu 4. ledna," řekl. "23. jste mě obtěžoval, v půli února jste mi působil vážné nepříjemnosti, koncem března jste mi nadobro zhatil plány a teď, na sklonku dubna, dohnalo mě vaše ustavičné pronásledování tak daleko, že mi zcela konkrétně hrozí ztráta svobody. Situace se stala neudržitelnou!"

"Chcete mi něco navrhnout?" zeptal jsem se.

"Musíte s tím přestat, pane Holmesi," řekl a zakroutil hlavou. "Víte, opravdu budete muset."

"Po pondělku," řekl jsem.

"Ale kdepak!" řekl on. "Člověk vaší inteligence zajisté pochopí, že tahle záležitost může skončit jen jediným způsobem. Je proto nezbytné, abyste šel od věci. Zorganizoval jste už všechno tak, že nám zbývá jediné východisko. Způsob, jakým jste v celé věci postupoval, poskytl mi opravdový intelektuální požitek a říkám vám nezaujatě, že bych proti vám jen velice nerad použil krajních opatření. Usmíváte se sice, pane Holmesi, ale ubezpečuji vás, že i to by se mohlo stát."

"Nebezpečí patří k mému povolání," poznamenal jsem.

"Tohle není nebezpečí," řekl on. "Tohle je nevyhnutelná záhuba. Nestojíte v cestě pouhému jednotlivci, ale mocné organizaci, jejíž celkový rozsah si při veškeré své chytrosti neumíte ani představit. Musíte uhnout z cesty, pane Holmesi, nebo budete rozdupán."

"Obávám se," řekl jsem vstávaje, "že pro potěšení z této rozmluvy zanedbávám důležitou povinnost, která mě čeká jinde."

Vstal také, mlčky na mě pohlédl a smutně potřásl hlavou. "Nu dobrá," řekl pak. "Bude mi líto, neudělal jsem vše, co bylo v mých silách. Bude to souboj mezi vámi a mnou, pane Holmesi. Doufáte, že mě zaženete do úzkých. Já vám říkám, že se vám to nikdy nepodaří. Doufáte, že mě porazíte. Já vám říkám, že mě neporazíte nikdy. I kdybyste byl tak chytrý, že byste mě dokázal zničit, buďte ujištěn, že týž osud připravím i já vám."

"Udělal jste mi několik komplimentů, pane Moriarty," řekl jsem. "Dovolte mi, abych vám jeden oplatil: kdybych si byl jist první eventualitou, v zájmu veřejnosti bych s radostí přijal i tu druhou."

"Tu druhou vám slíbit mohu, ale tu první ne," odsekl. Potom zamžoural pichlavýma očima, otočil se ke mně zády a vyšel z pokoje.


Jeho jméno poprvé padlo v epizodě nazvané "M". Moriarty si platit nájemného vraha, Sebastiana Morana, aby pro něj odváděl špinavou práci.

Moran: "Mám zaměstnavatele. Obdržel jsem jména všech, co jsem pro něj zabil."
Sherlock: "Jaké byly jeho motivy na zabití 37 lidí?"
Moran: "Nevím. Nikdy jsem ho nepotkal. Posílá mi zakódované zprávy na telefon. Nebyl bych překvapený, kdyby on byl tím, kdo zabil tvou drahou Irene. Vždycky o tobě mluvil. Musel tebou být posedlý nebo tak něco. Fascinoval jsi ho. Říkal, že jsi posedlý skládankami. On je největší skládankou, s jakou se setkáš. Moriarty je ten, koho chceš, ne já."

Herec pro tuto postavu byl tajen do poslední chvíle. Není se však čemu divit, Moriarty nepatří do sorty obyčejných záporáků, kteří končí tak rychle, jak rychle se objeví. V Posledním případu, ve Hře stínů i ve The Reichenbach Fall BBC se sám obětoval, aby Holmese definitivně odstranil z povrchu zemského. A tady? Herec byl tajen, ale jeho hlas (teď už víme, komu ve skutečnosti patřil) byl poprvé slyšet v A Landmark Story, kde se představil z telefonu svého podřízeného: "Jmenuji se Moriarty. Věřím, že už je na čase si promluvit." Sherlock se od Daniela Gottlieba, jednoho z pěšáků dozvěděl, že Moriarty na něj měl spadeno už v Londýně, chtěl ho nechat předávkovat. Než však k něčemu došlo, popravu zrušil. Ale až následující Risk Management byl konečně o "Něm" nebo o "Ni"?

"Představte si mě jako pavouka. Sedím bez hnutí v srdci své pavučiny. Ta pavučina má tisíc paprsků a já dobře poznám každý záchvěv v nich. Sám toho dělám málo, pouze plánuji. Ale mých společníků je nespočetní a skvostně organizováni. Pokud je tu zločin, jenž má být vykonán, papír k získání, dům k vyloupení, muž k odstranění, žádost je předána mně, celá záležitost je naplánována a provedena."

Moriarty požaduje pomoc, na oplátku mu zodpoví otázku: Proč nechal zabít Irene? Vzpomínáte na teorii, že úhlavní nepřítel Sherlocka Holmese nemusí být zákonitě mužského pohlaví? S Watsonovu to fungovalo, tak proč to nezopakovat? Jak už bylo psáno, Sherlock svou část dohody splní, na mobil mu přijde zpráva s adresou jisté osoby, s adresou živé a zdravé Irene. Lékařům i policii vypoví, že byla celé měsíce vězněna. Jenže jak se později ukáže, ono to tak úplně pravda není. Žena všech žen je ve skutečnosti oním pavoukem, Irene Adler je Moriarty.




Sherlock: "Kdo byl ten muž, se kterým jsem mluvil po telefonu, ten, který tvrdil, že je Moriarty?"

Moriarty/Irene: "Mluvil jsi s jedním z mých zástupců. Opakovaně, za ty roky, hrál tu roli velmi přesvědčivě."

Sherlock: "Proč bys to dělala? Svedla mě a nechala věřit, že jsi byla zavražděna?"

Moriarty/Irene: "Ty jsi detektiv, Sherlocku. Ty to řekni mně."

Sherlock: "Musel jsem překazit jeden z tvých plánů, když jsem ještě pracoval pro Scotland Yard."

Moriarty/Irene: "Zkus spíš několik plánů. Řada úkladných vražd, které jsem pečlivě naplánovala… Mým prvním instinktem bylo tě zabít. Tiše. Diskrétně. Ale čím víc jsem se toho o tobě dozvídala, tím zvědavější jsem se stávala. Tady, jak to vypadá, existuje mysl, která konkuruje mé vlastní, něco natolik komplikovaného a krásného na to, aby to bylo zničeno. Alespoň ne bez další analýzy. Tak jsem vymyslela způsob, jak tě studovat ve tvém vlastním prostředí… Vím, jak moc hrdý jsi na svou unikátnost. Ale pravdou je, že vidím vše co ty. Cítím to. Docela to svět otupuje, ne? Podívat se na člověka a vědět o všech jeho tajemstvích."

Sherlock: "Takže tvrdíš, že jsme stejní."

Moriarty/Irene: "Tvrdím, že jsem lepší. A proto jsem tě tehdy v Londýně nechala žít. Nebyl jsi hrozbou, kterou z tebe dělali. Tak jsem uzavřela experiment a pokračovala v podnikání. Povedlo se ti dokázat svou podřadnost, když ses ponořil do stříkačky."

Sherlock: "Ať jsi sem přišla z jakéhokoliv důvodu, zastavím tě."

Moriarty/Irene: "Nikdy bych tě nezabila. Nikdy, ani za milion let. Možná nejsi tak unikátní, jak si myslíš, drahý, ale i přesto jsi umělecké dílo. A já oceňuji umění. Co mohu udělat? Co udělám, bude, že ti ublížím. Víc, než jsem ti ublížila předtím. Mám zásoby kreativity, které jsem ani nezačala oťukávat. Takže prosím, pro tvé vlastní dobro, mě nech vyhrát."

Sherlock celou pravdu shledává osvobozující, "…nikdy předtím jsem neměl nemesis, docela se na to těším." Chtěl odpovědi o její vraždě velmi dlouhou dobu a teď je konečně dostal. Odhalila se mu. Jenže ani toto odhalení mu nepomůže k jejímu nalezení. Joan vidí, jak se Sherlock znovu propadá, fyzicky i duševně se hroutí: "Řekla, že je chytřejší než vy a že ji musíte nechat vyhrát. Je to jediný způsob, jak vás to nesežere zaživa." Ale nakonec je to právě Joan, komu se podaří ji "přečíst". Sherlock k Irene: "Říkala jsi, že jsem jediná osoba na celém světě, která tě překvapí. Ukázalo se, že existují dvě."



Pozorným divákům Ritchieho holmeseovek určitě neuniklo, že Sherlockova nemesis prodělala za dobu působení ve dvou filmech poměrně viditelnou změnu. Zatímco v prvním díle je Moriarty velkou neznámou, která se skrývá v pozadí a zdráhá se odhalit nám svou tvář, v pokračování s podtitulem Hra stínů jsou všechny tajnosti ty tam a slavnný Napoleon zločinu se nám předvádí v plné parádě, aniž by nějak zásadněji navázal na příběh předchozího dílu (záhadný bezdrátový přístroj) či pokračoval v tajemné a pro diváky napínavé hře za oponou. Změna scénáristů je v tomto případě patrnější než by se možná slušelo, a tak je slavný detektiv na začátku Hry stínů postaven před téměř rovnocenného protivníka, který v Sherlockovi - jak kniha velí - nevidí nic víc než další nepříjemnou překážku na cestě za bohatstvím. Přesto by si mnozí z nás souboj dvou největších mozků té doby představili úplně jinak - s menším množstvím zbraní a fyzického násilí a naopak s notnou dávkou intelektuálních soubojů a dobře mířených pověstných hlášek, které nám otevřou oči a konečně nás utvrdí v tom, že skutečně sledujeme dva živly bojující o své místo pod sluncem. Jenže ať se Ritchie snaží jak může, jeho podání dělá z kanonického Moriartyho v podstatě obyčejného záporáka, kterého najdeme v každém dalším béčkovém akčním filmu, což je obrovská škoda, přihlédneme-li k potenciálu, kterým Moriarty v Doyleových knihách oplývá.


Jim Moriarty v britské verzi Sherlocka je oproti předloze opět o krok vedle, ale zároveň s citem a hravostí předhazuje divákům všechna esa, která by moderní Moriarty mohl mít v rukávu. Zásadní odklon od předlohy tkví v motivu Moriartyho nezbednictví, které stojí místo prostého odklizení překážky na souboji dvou intelektuálních kapacit. Sherlock a Moriarty jsou metaforou pro dualismus dobra a zla ve svém vlastním světě. Jsou téměř dokonalými protipóly, které jako by ani jeden bez druhého nemohly existovat. Moriarty tentokrát netouží po bohatství či uznání. Jeho hlavním cílem je Sherlocka rozcupovat před celým světem, pokořit ho před přáteli a zničit pozitivní odkaz, který by mohl přetrvávat po jeho smrti, a to za cenu obětování vlastního života. Jeden pro druhého se stávají osobní výzvou. Moriarty spřádá plány jak připravit Sherlocka o vše, zatímco Sherlock - jak se na konci dozvíme - je vždy o krok napřed. A i když diváci moc dobře ví, že slavný detektiv nemůže zemřít, strach je skutečný a napětí plynoucí z každého setkání tohoto dua působí realisticky do té míry, že si nakonec nemůžeme být jistí, jestli bude mít Moffat kuráž a skutečně slavnou postavu detektiva nezabije. Tvůrcům se tak podařilo překvapit nejen mladé publikum, ale i diváky znalé předlohy, což je v podobných adaptacích kumšt, který si zaslouží uznání.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama